Dave Barry: Poslední smích

Nakonec jsem zjistil, že se Barry loni rozhodl po třiceti letech přestat s psaním dalších sloupků. Ve svém posledním sloupku, přeloženém níže, zmiňuje, že si to možná ještě rozmyslí. Nerozmyslí. Na přelomu loňského a letošního roku potvrdil ve dvou rozhovorech, že se chce i nadále věnovat jiným aktivitám. Na otázku, kdy nejdříve připadá v úvahu, že by obnovil pravidelné nedělní sloupky, které přebíralo více než 500 novin po celém světě, odpověděl pro časopis Editor and Publisher, že “pár týdnů po mé smrti”. Pořád žije a nový sloupek pro Miami Herald napíše jen párkrát do roka. Místo toho bloguje…

Dave Barry: Poslední smích Dave, vždyť tě sotva známe!

V životě každého spisovatele přijde okamžik, kdy si stejně jako Shakespeare, Tolstoj nebo Hemingway položí otázku, kde vyšťourá ještě pár Suchých vtipů, i kdyby prstíčkem v nose Hrabal.

U mě právě tenhle okamžik nastal. Zkoušel jsem bavit novinové čtenáře od šedesátých let, kdy jsem psal „vtipné“ sloupky do školního časopisu na Haverfordské střední. Píšu „vtipné“ v uvozovkách, protože když se vrátím zpátky a přečtu si tehdejší sloupky, nechápu ani jeden vtip. V té době byly ale velkým hitem mezi mými čtenáři, což byli skoro výhradně mí spolubydlící.

Po střední jsem nastoupil jako reportér v pennsylvánském West Chesteru do místního deníku, kde jsem také získal svolení psát vtipné sloupky. Myslel jsem si, že jsou celkem dobré, ale když jsem napsal třetí, vzal si mě stranou editor a řekl mi (a to nelžu): „Bývals vtipnější.“

To bylo před více než třiceti lety, a od té doby neuplynul týden, aby mi někdo neřekl, že mám být vtipnější. Občas mě to poplašilo, ale vydržel jsem a jeden rok míjel druhý, z toho posledních dvaadvacet jsem strávil v Miami Heraldu. Proč jsem to nevzdal? Řeknu vám to: Nic pořádného neumím.

Kromě toho bylo při téhle práci HODNĚ legrace. Tohle je jen několik věcí, které jsem spáchal jako vtipný sloupkař z povolání:

• Přijel jsem pro svého syna Roba do školy v autě rychlého občerstvení, které vypadalo jako obrovský párek v rohlíku. Robovi je teď 24 a ačkoliv prohlašuje, že mi odpustil, zůstávám kvůli svému bezpečí ve federálním programu na ochranu svědků.

• Poté, co jsem napsal, že opera jednou lidstvo zabije, mě pozvali do oregonského Eugene, abych si zahrál na prknech tamní opery v PuccinihoGianni Schicchi. Hrál jsem mrtvolu.

• S pilotem Air Force jsem se proletěl ve stíhačce F-16, a když jsme se nadzvukovou rychlostí vrhli na jasně modrou oblohu vysoko nad Floridou, vrhnul jsem i já.

• Poté, co jsem si utahoval ze Severní Dakoty, mě jednoho lednového dne pozvalo na návštěvu město Grand Forks a při velmi pohnutém (a taky velmi chladném) obřadu sledovaném davem místních občanů pojmenoval tamní starosta Mike Brown mým jménem novou čistírnu odpadních vod. V oficiálním projevu přirovnal mou práci velmi výmluvně k lidským exkrementům.

• Uvolnil jsem se v show Davida Lettermana a předvedl celému národu u obrazovek, že je možné podpálit spodky nasáklé sprejem na vlasy pomocí Barbie-bruslařky. (Pokud vím, Barbie na kolečkových bruslích je jediná Barbie, která byla kdy vyhodnocena jako možné požární riziko, ale to jsem jen slyšel.)

To byly všechny zábavné věci, o kterých se dá napsat. Ale mnoho mých populárních sloupků vzešlo od vás, mých úžasně pozorných čtenářů. Jakmile se objeví důležitá zpráva – třeba explodující záchod; nebo loď potopená padající krávou; nebo explodující kráva – můžu počítat s tím, že mě na ni mí čtenáři upozorní. Na druhou stranu, pokud – i přes neúnavné ověřování faktů – napíšu něco, co se později ukáže nepřesné, kupříkladu že Thomas Jefferson vynalezl atomovou bombu, dostanu stovky dopisů, často dost vzteklých, které mě opravují. Většinu z těchto dopisů s láskou uchovávám.

Takže je to skvělá práce. A přesto s ní končím, aspoň pro teď. Chci přestat dřív, než se stanu jedním z mnoha lidí, kteří si myslí, že bych měl být vtipnější. A taky chci dělat na něčem jiném. Proto nebudu rok psát pravidelné sloupky, snad jen pokud nedojde k něčemu opravdu důležitému, jako třeba k explozi krávy v lodním záchodě.

Doufám, že někdy v průběhu příštího roku přijdu na to, jestli chci dál psát sloupky. Teď to upřímně sám nevím.

Tak tedy pro případ, že bych to nemohl říct později: Děkuji všem editorům za otiskování mých sloupků, a děkuji zejména vám čtenářům za to, že jste je četli. Dopřáli jste mi nádhernou kariéru, které může dospělý anglicky mluvící člověk dosáhnout. Jsem velmi poctěn.

A opravdu jsem si to nevymyslel.

(Dave Barry: The Last Laugh, vyšlo v Miami Herald a dalších novinách 2. ledna 2005)